Archiv rubriky: Ukrajina

Ukrajina

UKRAJINA 2015

Rok se s rokem sešel a my zase vyrážíme na našich ořích. Opět za to může Mirek. Viděl nějaký dokument o Rumunsku a moc se mu líbil. Je to sice dost daleko a nikdy jsem tam nebyl, ale zase mě přesvědčil. Když už Rumunsko, tak i s Ukrajinou. Zase jsem trávil zimní večery u internetu a map.

Tak jsme se dočkali. Je 12:00, 26. 6. 2015. Zvážíme stroje a vyrážíme do ubytovny Mašinka v Karviné. Kousek za Olomoucí to začíná. Marek soustavně přidírá. Dává větší trysku a staďák frčí dál, i když trochu víc papá. Asi 40 km před Karvinou si Vraťa stěžuje o nějakou ránu v motoru a úbytek výkonu. Po pár kilometrech zastavuje.

Sundává válec a je jasno. Ulomil se kousek kroužku. Zničil píst i válec. Vraťa čistí zapečený píst a dává nové kroužky. Motor ale nemá žádný výkon. Jinda má zajetý válec i s pístem, ale v práci. Peťa teda volá domů synátorovi, který za ně drží elektrohotovost, ať ho doveze. My sedáme na stroje a snažíme se doklapat do cíle. Těsně před ubytovnou nás míjí Michal s válcem a vlastně celým motorem. Asi Octávku trochu prohnal.

V přípravě po telefonu s majitelem, že nám stačí jenom stříška a jeho ?Pánové nezapomínejte, že jste v Karviné?.

sjíždíme po strmých schodech do sklepa. Ve třech to jakž takž jde. Druhý jede Martin s Jurou. Jirkovi ale pionýr vyjíždí z ruky a Martin, který couvá vepředu u řidítek, mizí i s fichtlem dole ve sklepě. Nevím, jakým zázrakem to ustál. Ostatní to vzdáváme a necháváme stroje v kuchyňské chodbě. Už je tma. Máme za sebou 172 km a před sebou pár piv. Vraťa ještě výměnu pístu a válce.
Ujeto 172 km.

  1. DEN

Budíček je jako vždy v 6:00. Scházíme dole do restauračky na snídani. Kuchařka, která má ranní směnu nechápe, co jí přibylo v kuchyni. Má strach si zapálit, aby nevybuchla kuchyň. Smrad z benzínu je fakt velký. Pojíme a do sedel.

Radek se ještě snaží nějak připevnit motor, co dovezl Michal. Nakonec to vzdává. Nakládá ho Martin, který nás zase opouští a vrací se ke svým potomkům.

7:10 startujeme. Krásná široká, hladká a rovná asfaltka. To nám to šupe. Ale tahle idylka netrvá dlouho. V Polsku je vše jinak. Sukujem se kolem dálnice. Kopce nahoru, dolů, asfalt 4. třídy. Občas nějaká zastávka na seřízení motoru. Jedeme pod Tatrami z polské strany. Na mapě to vypadalo jako rovina, ale v reálu jeden kopec střídá druhý. Projíždíme zvláštním
územím. Snad největší vrakáč na světě. Odhaduji 20 ? 30 km.V každém baráku, stodole, zahradě a dvoře patrové regály se dveřma, blatníkama, kapotama a motorama. Tady se dá sehnat snad úplně všechno. Teplota je od 16 do 19° C. Začíná poprchávat. Můj staďáček se ale stejně nějak hřeje. Jedu celou cestu se zapnutým chlazením.

Do cíle dnešní cesty v Sanoku určitě nedojedem. Hledáme nějaké ubytko cestou.

Míjíme dřevěný horský hotel. Neváháme a míříme k němu. Po chvilce zvonění otvírá majitel. Celou rodinku jsme vyrušili u večeře. V hotelu se zastavil čas. Připadal jsem si jak na rekreaci ROH (revoluční odborové hnutí ? pro mladší generaci). Jsme tu úplně sami. Majitel je příjemný chlápek.

   

 

Půjčí nám svou garáž na úschovu a hlavně údržbu strojů. Tady jsem zjistil, že se povolila spojka, ale hlavně, že mám úplně prohlou hlavu. Dávám další hliníkové těsnění a beru sebou ještě pro jistotu pivní plechovku z popelnice. Kluci letí na véču do blízkého záměčku, než zavřou. My údržbáři jsme je po opravách následovali. Véča trochu nóbl, ale dobrá.
Ujeto 241 km.

  1. DEN

Vstáváme v šest. Za chvíli ty málo probuzené úplně probírá zvon z protilehlého kostela. Dáváme v jídelně bohatou snídani a v 7:30 vyrážíme směr Ukrajina. Neprší a je kolem 20°C. Před ukrajinskou hranicí už svítí sluníčko a je hezky. Poobědváme konzervy a salámy. Trochu nervózní jdem na to. Na Ukrajině jsem ještě nikdy nebyl, ale skazek o těchto hranicích znám dost. Už mám nachystanou krabičku cigaret. Jedem přes maličký přechod u obce Krościenko. Jsme tu skoro sami. Celník chce doklady. Ptá se nás na značku stroje. Odpovídám Jawa. Odchází do kanclíku. Dvakrát, třikrát vykoukne a pak mi říká, ať mu v TP ukážu, kde je napsáno Jawa. Ono to tam fakt není, jen na víku motoru. Staďáka totiž vyráběl Motor České Budějovice. Když jsem mu vysvětlil, že jedu na mopedu a ne na motorce, tak ho v počítači našel. Dostal jsem nějaký papír a mohl popojet k dalšímu okýnku. U třetího okýnka jsem odevzdal papír vojákovi a projel za závoru na Ukrajinu. Do čtvrt hodiny jsme tady všeci.

Bez úplatku a bez nějakého buzerování.

Zastavujeme hned za čárou na první pumpě. Vzadu na parkovišti stojí žigul s chlápkem, který směňuje prachy. Vraťa poučen ukrajincem od nich z dědiny, jde měnit jako první. Hřivny jsou asi pravé. Na pumpě je berou. Měníme všichni. Přichází žebrák podobný Pepkovi Vyskoč ze Švejka. Obsluha pumpy ho vyhání a my vyrážíme. Radek si ještě pochvaluje krásnou asfaltku.

Vše se však rapidně mění po vjezdu do první vesničky. Najednou se vracíme v čase o sto, sto padesát let zpět. Vybavuji sii staré fotky našich dědin. Malé chaloupky za křivými plaňkovými ploty. K domečkům nalepené kůlničky ze všeho, co se našlo. Tam kravka, tam čuník, koza, nějaký kůň a samozřejmě slepičky a husy. Široká silnice, která kdysi byla z asfaltu. Z toho teď zbývají jen ostrůvky. S tím vším kontrastují krásné holky, které na jehlových podpatcích a v moderních ohozech korzují po cestě. Asi čekají na hochy z ciziny.

Při vjezdu do prvního městečka na nás dýchla válka. Začali jsme potkávat terénní auta se žlutomodrou a červenočernou vlajkou. Ukrajinskou a Pravého sektoru. Na nich polovojáky se samopaly. Našel se i kulomet. Nic příjemného.

Cesta se nezlepšovala, spíš naopak. Pomaličku jsme si začali zvykat, že jezdíme od jedné krajnice ke druhé a snažíme se netrefit aspoň ty velké díry. Dost nechápem, že na tomhle vyhnálkově potkáváme tolik českých aut. Později jsme pochopili, že auta jsou česká, ale řidiči místní. Ani se neobtěžují sundat značky. Naše už tak malá rychlost se kličkováním ještě zpomaluje. Škoda, že se kvůli dírám nemůžeme kochat okolní krajinou. Je to tady všechno nějaké rozlehlé.

   

S polorozpadlými chaloupkami kontrastují kostely, kostelíky, kapličky a boží muky, které jsou do jedné jak právě postavené. Volně přístupné, plné obrazů a soch. Nikdo je nekrade. Na každé z nich doslova svítí zlatá střecha. Občas jen stříbrná. Nikde jsme nezjistili, jak je možné, že se tak lesknou.

Krajina je tady čistá, sem tam dědinka nebo baráček, jinak nic. Žádné reklamy, zbytečné značky a tak. Občas nějaké políčko.

Jenom ten Bolševník se jim tady dost mohutně rozlézá ( velká jedovatá bylina).

Dojíždíme ke křižovatce. Tady si s náma GPS trochu pohrává. Druhá cesta už je správná. Projíždíme nějakou cikánskou osadou. Dost nás prohání jejich čokli. Všichni se modlíme, aby se nám nezastavil stroj. To by z nás nic nezbylo.

Blíží se večer. Dědečci, babičky, nebo celé rodiny sedí na lavičkách před domy a sledují okolo jdoucí. Někteří zahánějí dobytek z pastvy. Divočejší koně, nebo i krávy mají zvláštně svázané. Zvířeti nakrátko svážou krk s přední nohou a on se v takovém divném předklonu snaží dobelhat domů.

Začínáme se rozhlížet po vhodném místě na rozbytí stanů. Podaří se to až na několikátý pokus. I Když je tu tak řídké osídlení, vždy je na nás odněkud vidět. Potom jsme dojeli k rozestavěné roubence na kopci. Kolem jen les, nebo louky. Už se šeří.

Rychle slivovičku na dojezd a stavíme stany. Ještě ani nestojí a objevují se krávy.

Za nimi chlápek neurčitého věku. V ruce flašku vodky Pšeničnaja a míří si to přímo k nám. Asi majitel. Další místo se nám hledat nechce, tak se s ním chceme domluvit. Prvně mu dáváme slivovičku. Další už nechce. Je na něho moc silná. Vůbec mu nevadí, že jsme na jeho louce, ale pořád nás zve do svého domečku pod strání. Nabízí mléko, rybu, špek, a nevím co ještě. Čím chudčí lidi, tím víc by se rozdali. Nakonec asi trochu uražený s nepořízenou odchází. Zůstává jen jeho minipes. Ten se zdržuje u kluků, co už mají postavený stan a věnují se konzervám. Samozřejmě se s ním podělí. Jen co děda zmizí pod svahem, z druhé strany se vynořuje smečka zdivočelých psů. Žádní drobečci. Jdou směrem k nám a už se rvou mezi sebou. Rychle hledáme něco na obranu. Náš nový kamarád minipes ale vyráží proti nim. Je nám jasné, že je to pro ně jen taková jednohubka. Za chvilku ale nechápeme. Je to jeho teritorium a on sám celou smečku vyštěkal. Jsme tak vytřesení z dnešní cesty, že v mrku spíme, psi nepsi.
Ujeto 250 km.

  1. DEN

Vstáváme zase kolem šesté. Je krásné ráno. Slunce svítí do mlžného oparu vznášejícího se nad loukou. Peťa s Jindrou vstávajicí trochu dřív nám hlásí, že smečka ráno šmejdila okolo našich stanů. Ještě se stačili pozdravit se včerejším dědou. Už hnal kravky na pastvu a táhl dvě konve mlíka na cestu ke svozu. Funguje to tu na směnný obchod. Tam mlíko, zpátky basu vodky. Než došel od cesty k nám, což bylo cca 250 m, už letěla první prázdná flaška do křoví. Leželo jich tam víc, asi denní rituál. Nejlepší bylo, že si na nás vůbec nepamatoval.

Oklepeme stany, sbalíme a jedem. Když jsem doma cestu plánoval, GPS mi psala jeden úsek polní a lesní cesty. Říkal jsem si, trochu off roadu neuškodí. Jenže jsem netušil, že enduro začne hned za hranicema. Takže tuto část radši škrtáme a jedeme dál po téhle cestě. Díra střídá díru, jen některé domy se začínají podobat našim.

Vyjíždím větší stoupáček a nahoře čekám na ostatní. Ohnu se, abych vypl chlalazení a vidím, jak vrtulka roztřikuje olej. To není dobré znamení. Sundávám kryt, že asi gufero na klice. Jenže ne. Olej teče z pod primárního kolečka.

Vyjelo jehlové ložisko, co mám místo pouzdra v převodovce. Řetězové kolečko ho rozebralo na jehličky. No nic, dám tam druhý a jedem. Jenže jsem několikrát prohrabal náhradní díly a ložisko nikde. Zůstalo doma na stole. A hned je problém na světě. Co dělat, nějak se to musí vyřešit.

Motor ven a rozebrat. Dám tam zpátky původní pouzdro a bude. Nějak mně ale uteklo, že kvůli ložisku mám převrtaný blok. Situaci zachraňuje Vraťa, který mně dává pouzdro z fichtla. To má sice o milimetr větší díru na hřídelku, ale to musí nějak vydržet.

Motor kucháme na lavičce u třech baráčků a studny s dřevěným ramenem, na jehož konci visí na laně kýbl. Romantické, ale žít by jsme tu nechtěli. Za chvíli nás objevily tři slečny z vedlejší chaloupky i se štěnětem Žukem.

Holky visely na plaňkovém plotě, který tak tak stál a byl samá díra. Ony ale stejně lezly vrchem. Nejstarší, asi osmiletá, byla velmi hovorná. Tak jsme se dozvěděli, že taťka v Polsku staví mosty a brácha je na práci u nás. Ona až vyroste, chce taky k nám. Holkám dáváme oplatky a Žukovi, který nám pořád odnáší součástky chleba a zbytky konzerv. Jen za náš pobyt přibral polovinu své váhy. Asi po dvou hodinách staďák chytá a pokračujem. Dvojka v pohodě, ale vůle na jedničkové hřídelce způsobuje, že se trochu potkávají zuby. Z převodovky jdou hrůzné zvuky.

V tomhle stavu plánované hory na Ukrajině a Rumunsku nedám. Máme dvě možnosti: Buďto se někdo uvolí a potáhne kluky po původní trase ( já bych se snažil nějak přiblížit k domovu nejkratší trasou, nebo zavolat pro odvoz), nebo totálně překopat původní trasu. Kluci nechcou o trhání party ani slyšet. Takže změna trasy. Z vedlejších cestiček musíme na hlavní. Ta nás zavede do Mukačeva, kterému jsem se chtěl velkým obloukem vyhnout.

Dojíždíme na hlavní cestu . Je široká se širokou krajnicí. Jedeme v relativním bezpečí za čárou, ale stejně ve střehu. Asfalt je sice hladký, ale občas se bez varování objeví díra, co by do ní vlezl osobák, nebo zase roleta jak vlny ve vichřici. Já vepředu to mám ještě dobré, ale kluci vzadu to stíhají jen tak tak.

Cesta je sice hlavní, ale to neznamená, že tady nejsou kopce. Do těch velkých mě kluci, kterým to jede nejlíp tlačí nohou, abych nemusel řadit jedničku. I když i na tu občas došlo. V tu chvíli jsem se stával věřícím. Projíždíme nějakým policejním stanovištěm. Kontrolují auta, ale nás si nevšímají. Ani nezastavujem. Blíží se čas oběda. Okolo cesty jsou kiosky se šašlíkem. Než se rozhoupeme, u které zastavíme, už jsou tu jen boudy s veteší. Asi 20 km před Mukačevem zastavujem a jdem do nepromoků. Nejvyšší čas. Po pár metrech začíná pořádně sypat. Taky dobře. O zdejších poldech jsem toho taky dost slyšel. A nikdy nic dobrýho. Hladina vody na cestě nám dává dobrou naději, že projedem bez problému.

Na kraji města uděláme společnou fotku u velkého kostela. Projíždíme jeden kruhák za druhým. Až dojíždíme k něčemu, co se tváří jako kruhák, ale není.

Už směrovka na ceduli připomínala paragraf. Z orosené GPSky jsem taky nebyl moudrý. Nějak to dopadne. Dodnes jsem průjezd tímto místem nepochopil. Najedu jako na kruhák, ale do protisměru. Tady dám přednost, pak další přednost, pak jedu zase jako po kruháku. V tom mně říká GPS doprava. Ještě bych to stihl, ale vzadu by bourali. Ukazuji jen rukou a vyjíždím dalším výjezdem na pumpu. Jsme tam tři. Zbytek odbočil a čeká kousek za křižovatkou. Otáčíme na pumpě a dáváme si tu šílenost znova. V té vrstvě vody na asfaltu vidím, že jedu proti šipce. Přejíždím tedy do vedlejšího pruhu, kde jedou kluci. Začínáme točit doleva a už vidím, jak k našemu výjezdu běží policajt. Už vím, že je to v pr?

Z dálky na mě mává. Nechápu, kde se tady vzal. Hned na mě, jestli vím, co jsem udělal. Já že jo, ale že jsem si v té vodě hned nevšiml. Okamžitě začal strašit, že je to na papíry a velkou pokutu. A že mám jít za ním. Teď jsem pochopil. Vedle stál barák, v něm kancelář, v ní monitor a nad křižovatkou kamera. Pustil mně záznam. Jel jsem asi dva metry v protisměru. Řekl mně cifru v Hřivnách. Jestli nemám, venku je bankomat. Že jde psát bumášku. Vytahuju všechny jejich prachy. Víc nemám. Mrkne okem ? to je málo. Ptám se teda na eura. Nemá s tím problém. Přepočítal to na rovnou stovku. Vím, že s ním nic nenadělám. Vytahuju papírky z peněženky a on otvírá šuplík u psacího stolu. Ať dám ty prachy tam. Propiska se bločku ještě nedotkla. Oživuji ještě poslední zbytky ruštiny a říkám mu na to: ? Bez biléta?- pol?. Chvilku se kroutil, ale pak souhlasil. Takže za pade.

Když mě vyhazoval ze dveří, venku už pobíhali kluci. Nemohli mě najít. Policajta si vůbec nevšimli,i když jeli dva metry kolem něho. Potom našli jen staďáka opřeného o barák a já nikde.

Pořádně vytočenej na celý Mukačevo jedeme dál. Už se vyjasnilo a sluníčko zase peče. Silnice rovná jak placka a už s menším provozem. Všichni máme hlad. Zastavujeme u prvního motorestu.

Obrovská roubenka. Na parkovišti samá lepší auta. To asi nebude naše cenová kategorie. Vraťa s Jirkou jdou i přesto na průzkum. Nezdá se to tak drahé. Jdem teda všichni. Řízek jako talíř, hranolky a dvě nealka na naše za slabou stovku. Ještě k tomu živá hudba. Hned veselejší míříme k rumunským hranicím.

V jednom městečku na kostkách se mně ulamuje zrcátko. Bohužel zrovna pod kola protijedoucí dodávky. Bez zrcátka to bude mazec. Neuvidím na kluky za sebou a hlavně, jestli můžu objet díru zleva, aby mě někdo nesestřelil. V poslední dědině před Rumunskem další překvápko. I když je cesta široká jako dálnice, není kudy projet. Obecní pasáček v Passatu žene krávy,kozy a ovce z pastvy. Jedeme úzkou pěšinkou kolem plotů. Na konci dědiny se otáčím a vidím, že jedeme jenom dva. Po chvíli čekání se vracíme.

    

Jura má defekt. Už vytahuje duši z kola. Kluci se baví se dvěma místňákama. Jsou to ukrajinští maďaři a umí slušně slovensky. Vraťa se jich ptá na zrcátko. První kroutí hlavou, ale druhý odbíhá domů a nese krásné chromové zrcátko z nějakého choppera. Nic za něho nechce, že motorku už nemá. Supr. Já bych jenom potřeboval na konci osmičku závit, místo desítky. To si zase bere domů zrcátko druhý chlapík. Než se vrátí s přeřezaným závitem, pozorujem dobytek. Lidi jenom otevřou vrata a krávy se v klidu rozejdou. Každá ví, kam patří.

S novým zrcátkem dojíždíme na hranice. Je dost k večeru. Před námi stojí dlouhá kolona aut. Nad námi lítá a řve obrovské hejno vran. Jak z Hičkoka. Divná atmosféra. Brrr. Po chvilce si nás všímá celník a mává na nás, ať jedeme dopředu. Zrovna si pohraničníci mění službu. Sapiky s ostrejma. Vybavuje se mně vojna. Taky jsme tak chodili.

Z poza boudy vyleze mladý celník. Když nás vidí, začne se tak řezat, až se ohýbá v pase a musí se zase schovat. To se opakuje ještě dvakrát. Asi smíšek. V okýnku sedí nádherná celnice. Taky nemůže v počítači staďáka najít. Tady mně však zdržení vůbec nevadí.

Pomůže jí kolega a už jsme na rumunské celnici. Hledíme na osobáky, kterým vyskládávají obsahy kufrů na silnici. Na Jirku to taky zkoušeli, ale když viděli takové chudáky, tak se zeptali jen na cigára a alkohol a nechali nás jet.

Rumunské hory kvůli mému hendikepu rušíme. Po co největší rovině podle mapy bereme směr Satu Mare a maďarský Debrecen. Okolo nás to ale už vypadá jak v Maďarsku . Je skoro tma a my nemáme místo na spaní. Po dlouhém hledání rozbíjíme tábor na polní cestě mezi dvěma poli kukuřice. Snad i bez večeře padáme unaveni do stanů.
Ujeto 175km.

  1. DEN

Ráno nás budí traktor, který jede naštěstí vedlejší polňačkou. Protřeme oči rosou a v klidu posnídáme. Jedem naprostou rovinou. Jediný problém je jen moje povolená svíčka.

V Maďarsku za Debrecenem projíždíme nějakou stepí, která je ptačí rezervací. Patnáct km rovně, potom lehká zatáčka doleva, dalších dvacet km rovně, potom zase lehká doprava a tak pořád dokola 80 km. Na obě strany kam oko dohlédne jenom tráva a občas kráva. Všichni usínají. Konečně dojíždíme do Tiszafüred, cíle dnešního dne. Je teprve 16:20. Jsou tu termály a všude ubytování. Zasloužíme si sprchu. Zajíždíme do dvora, kousek od lázní.

Pronajímáme si pokoj a zbytek karavany stojící na dvoře.

Po očistné sprše hurá na teplé jídlo a točené pivko.
Ujeto 207 km.

  1. DEN

Vyspaní do růžova vyrážíme už zajímavější krajinou směr Slovensko. Začínají kopce. Je hic jak v peci. V jednom kopci se začíná měnit zvuk mého stroje. Svíčka leze ze závitu. Mám sice druhou hlavu, ale má vyšší lem a netěsní o vložku. Potřebuju ji zbrousit. Lehce svíčku dotáhnu, ještě trochu drží. Na jednom nadjezdu zastavuju, že asi jedem blbě. I když už dlouho ukazuju rukou, dozadu se tato informace nedostala. Marek, kterému staďák moc nebrzdí se odráží od Radka a roztřeluje zadní část Jindrovyho fichtla.

Plechy jsme porovnali a SPZ přidělali zdrhovačkama.

V jednom kopci míjíme značku s francouzákem. Servis. Půl kiláku nad ní, nahoře na kopci už zase známý zvuk. Hlava. Není na co čekat. Sundávám kufry a společně s Vraťou sjíždíme zpět hledat ten servis. V tom mně dochází, že netuším, jak řeknu maďarovi, že chci flexu. Vyřeším to namalováním brusky na kus papíru. Servis je hned vedle autobusové zastávky, na které stojí mladý cikoš s tlustou cikánkou. Zvoním na zvonek. Vyleze nějaká babka a ukazuje, že musíme jed dál. Asi už neservisují. V tom se o nás začíná zajímat cikán. Sice s nedůvěrou, ale ukazuju mu obrázek. Pochopil. Chápavě říká ?flex? a zastavuje snědého klučinu jedoucího kolem,na velkém kole pod štanglí. Ten otáčí a šlape jak o život směrem k jejich osadě na kraji městečka. Kolem projede pár ručních vozíků, na kterých jejich spoluobčané táhnou různý starý nábytek, koberce a peřiny.

Už se vrací klučina i s fotrem. Tahá nás s sebou do osady. Vůbec se nám nechce, ale nakonec nás zlomí. Dojíždíme k domkům z betonových tvárnic. Malinké a všechny stejné. Maník vytahuje basu s nářadím a hrne se ke staďáku. Zděšeně ho zastavuju a poučen ze zastávky říkám ?Flex, flex!? Klučinu posílá k sousedům a volá na manželku, ať donese prodlužku. Manželka by mohla být Miss. Fakt krásná.Nevím, jestli všechna děcka, co poletovaly okolo byly její, ale nevypadala ani na jedno.

Klučina donesl flexu, já si obrousil hlavu,fotrovi dal cigára původně určené ukrajinským celníkům a děckám poslední oplatky. Jedem dál. Kolabuje tachoš. Naši rychlost na rovině 42km/hod už mám nějak naposlouchanou a tak to nevadí.

Vjíždíme do Madarska.

V jednom zvlněném lesíku se rozjíždí Vraťa. Upaluje a upaluje. Prosviští dědinkou přes křižovatku, na které máme odbočovat. Troubím, mávám a nic. Vraťa mizí v dáli. Vyráží za ním Radek, kterému to nejvíc jede. Čekáme u křižovatky asi patnáct minut, než se vrátí.

Čím blíž ke Slovensku, tím větší kopce. Zase ten zvuk.

Pak dutá rána a svíčka zas visí na gáblíku. Druhá hlava v pr…. Naštěstí má ještě rezervní Marek. Nasazuju teda dnes třetí a už poslední hlavu. Na hranicích v městečku Szécsény zase stojíme. Konečně ne kvůli mně.

Radek má jenom ucpanou trysku. Jsme na Slovensku. Teď už jenom dvacet km kolem vody do Šahů. Cíle dnešní trasy. Jen co mně hlavou projede myšlenka, že se už nemůže nic stát, vystřeluje svíčka i z poslední hlavy. To je konec. Už to vypadá na špagát.Mám asi chudou směs a tím se přehřívá motor.Marek mně dává větší trysku. Vytahuju ještě plechovku z Polska a kousek plechu z ní cpu do závitu. Svíčka je sice trochu nakřivo, ale drží. Radši jen na klapačku dojíždíme do kempu v Šahách. Z venku vypadá, že už něpremáva. Je to už pár let, co jsem tady byl. Voláme na číslo napsané na bráně. Otvírá nám majitel, cca 70 let.

Vraťa zjišťuje, že dojel na prázdném kole.

Při stavení stanů se nás majitel ptá, jak nám to jede a tak. Říkám mu, že tady asi končím a zítra si zavolám odvoz. Ptá se proč.Když mu popíšu svoje problémy, říká že to nebude problém. Zvedá telefon a někomu volá. Za chvilku přijíždí chlapík se spešl sadou a dává se do práce. Přeřízne závit, dá novou vložku, dalším závitníkem ji roztáhne a je hotovo. Ještě dřív, než Vraťa zalepí kolo. Nic za to nechce. Dáme mu nějaké peníze a on na ně hledí, co mu to dávám. Byly to ukrajinské hřivny. Omlouvám se mu. Nevzal si ale ani euro. Zvem ho aspoň do hospody na véču a pivo. Slíbíl, že se staví, ale nedorazil.

  1. DEN

Snídáme až cestou někde u obchodu pod velkým čapím hnízdem. Za chvíli nám dochází, proč v okruhu pěti metrů nestojí žádné auto ani kolo. Z mladých čápů jdou pořádné chrstance.

Míjíme jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice a za občasného potláčení mé maličkosti dojíždíme až na ubytovnu do Hodonína. Tady na nás už čeká Martin, který nám zase jako loni přijel naproti. Stroje cpeme do jakéhosi skladu. Kluci se ptají Petra, co mu to už pár kiláků na fichtlu klepe. Po lehké obhlídce našli v zadním kole hřebík, který klepal o kyvku. Byl bodlý jen v pneumatice, takže žádné lepení.

Slunko je ještě vysoko a my si můžeme konečne v klidu zajít na pivko. Jen Vraťa je trochu nervózní z kontaktní čočky, která mu nejde z oka.

  1. DEN

Ráno nás budí vlaky jezdící na nádraží pod okny. Dnes už jen dojet domů. Vraťa hned ráno vyráží hledat nemocnici, kvůli té čočce. Vrátí se s tím, že si má zajed do Hradiště. Tak teda jedem. Spíš chtěli by jsme. Klasika. Nastartováno, rozjezd, škyt a jeden stojí. Jen se něco pošteluje a už teda jedem. Jsme domluvení s Danem z Hluku, kterého jsme potkali v roce 2011 při cestě na Balaton. Vraťa s Radkem pokračují rovně na Hradiště. Ostatní odbočujem na Hluk. Dojíždíme ke koupališti, kde Dan dělá správce.

Uděláme nějaké foto a Dan nás zve k sobě domů. To, co mu stojí v garáži jsem ještě neviděl. Nádhera.

Tolik nádherných, vlastnoručně udělaných veteránů. A dost jich ještě na renovaci čeká.

Pak do nás ještě nacpal hromadu domácích klobásek.

S plnými pupky sedáme na stroje a jedeme k pumpě na konci Hradiště, kde má čekat Vraťa s Radkem. Jedem po hlavní, čtyřproudé silnici a najednou vidím stát uprostřed cesty na travnatém ostrůvku Vraťovyho oře. Stojí na stojánku a nikdo nikde. Napadají nás různé myšlenky. Ani telefon nebere. Stojíme asi 100 m od fichtla na kraji parku. Jak tak nervózně přešlapujem, všimnu si, že oba jsou zalezlí kus dál v boční ulici ve stínu stromů a ladí pincka. To jsme si oddechli. Vraťa už byl bez čočky, ale Radek bez výkonu. Asi po hodině a půl různých pokusů se rozjíždíme. Ještě nedojedem ani na kraj města, zastavuje Marek. Utrhl se držák reakce zadní brzdy a tím se mu namotalo a utrhlo táhlo.

Vše sundává a pokračuje bez zadní brzdy.

Hlady už nevidíme. Jedeme za šipkou motorest do nějaké dědinky. Marek musí zadní brzdu aspoň provizorně opravit. Dávám mu držák reakce, který vezu náhradní. Táhlo nahrazuje lankem, které zasukuje na požadovanou délku a pojistí stažení šroubkem. Než nám donesou jídlo, je hotovo.

To byla poslední porucha. Celou výpravu nám foukalo do zad,což bylo velice příjemné. Všichni jsme se ve zdraví a po 1610 km šťastně vrátili domů. Jen za týden ukazovali v televizi, jak se v Mukačevu, na ulici po které jsme jeli střílí.

Celkem ujeto 1610 km.

Stadionek sežral 26, 3 l
Průměrná spotřeba 1,64 l/ 100 km

 

https://mapy.cz/s/1iBbM