Archiv rubriky: Chorvatsko

Chorvatsko 2013

p>Chorvatsko

První velký sen jsme si splnili, nastal tedy čas na druhý. To znamená, dojet k moři do Chorvatska. Původně jsem chtěl jenom do Senje. Na přípravě našeho firemního plesu došla nějak řeč na Plitvická jezera a mně došlo, že jsem jel mockrát okolo, ale nikdy jsem tam nebyl. Začal jsem proto trasu natahovat na Vinetuovo království. První část cesty už známe. Prostějov, Břeclav, Neziderské jezero. Dál už pomohl internet a mapy. Cílem bylo samozřejmě co nejvíce rovin. Konečná je na poloostrově Vir u Zadaru. Měli jsme trochu strach z tepla. Naše válce nemají zrovna velkou chladící plochu. S Jindrou jsme začali vymýšlet chlazení.

Jindra jako elektrikář, elektrický větrák s termostatem kombinovaný s LED světly. Já jsem vsadil na mechaniku. Od setrváku hnaný větrák. Zbytek to nechal osudu.
První den
Stroje vyladěny a nabaleny. Jsme o něco těžší. Vezeme nějaký proviant. A ještě víc náhradních dílů.

Stadionek váží 72 kg + mojich 76. Na jeden a půl koně myslím dost. Při vážení mají stroje bez Mirkového a Markového 590 kg.

Kluky přibíráme až cestou. Před odjezdem nám náš pan ředitel zase předal obálku. Otevřít ji můžeme opět až na hranicích. Vyrážíme v 10:45 už známou cestou. Prostějov, Otrokovice, Hradiště, Břeclav. Tady máme zamluvenou turistickou ubytovnu přímo na zimáku. Ráno při pohledu do mapy mě napadlo objet Otrokovice, abychom se nezdržovali ve městě. Nápad za všechny prachy. Zadáno do GPS s jedem. 15 kiláků po startu přestali Jindrovi na kostkách fungovat světla i s chlazením a navíc ztratil zadní blikátko, které měl jako rezervu. Zkratka kolem Otrokovic se moc nepovedla. Kopec na Žlutavu byl fakt pořádná zatěžkávací zkouška. První stroje se koušou. No začíná to dobře. Vraťa ještě ladí tyčku od spojky. U Hulína nás zkropí přeháňka, naštěstí jediná za celou cestu.

O půl páté jsme v ubytovně. Máme najeto 168 km, průměrnou rychlostí 38,3/h. Před stadionem stojí pivovar a před ním se chystala velká sláva. Pivovar se znovu rozjíždí. Hraje Argema a ještě nějaké další předkapely. Vstup zdarma.

Povečeříme, dáme nějaké pivčo a razíme na akci. Jen na chvilku. Ráno musíme vyrazit nejpozději v šest. S Jindrou se tady však nějak zasekáváme a dorážíme prý kolem půl třetí.

Druhý den
Ráno se moc vstávat nechce. Sprcha na probuzení a jedem. Nakonec v 6:30. Dnes musíme dojet aspoň do Slovinska. Už před hranicema se mně začíná dělat dobře.

Na čáře otvírá Petřík obálku od pana ředitele. Opět je nabitá Éčkama a přání dobré cesty. MOC DĚKUJEME. Na čáře se s náma loučí Martin, který jel jenom na jednu noc a zase se vrací domů. Nakonec se loučí i Radek, který od včerejška zvažoval, jestli jet nebo ne. Měl pocit, že má pod zubem váček. Snažíme se ho zlomit, ale v poslední vteřině to vzdává a odjíždí za Martinem. Ten o tom ale neví a ujede mu. Domů prý jeli každý jinou cestou. Pokračující skupině to někteří zjišťují až po sto kilometrech. Jedeme už projetou trasou na Neziderské jezero.

Na občerstvovací zastávce se Mirek třepe jak ratlík. Jede jenom v tričku a bundě. Mikinu nechal doma. Je sice jasno, jenomže jenom 16 stupňů. Dávám mu svou vložku z bundy. Má ji sice jako podprsenku, ale hřeje. U jezera ani nezastavujem.

Dojíždíme až na jižní cíp, který leží v Maďarsku. Další cestu znám jenom z Googlu. Jasno, vítr v zádech, skoro rovina. Kilometry ubíhají.

Těsně před městem Szombathely zastavuje Vraťa. Nejvážnější závada celé cesty. Stojíme asi hodinu a půl. Vraťa zkouší různé věci, ale nakonec to byl asi jenom opřený drátek zapalování o kostru. Cesta je pořád více méně po rovině, ale krajina je pěkná. Čekal jsem jenom kukuřici. Je to tady ale podobné jako u nás. Část cesty máme naplánovanou i po hlavní silnici. Šílené! Koleje, díry a mraky kamionů. Cesta je úzká, není prostor na kličkování. Nejhorší jsou poláci. Jedou jako dobytci a neuhnou ani o cenťák. Každý z nás musel několikrát projet dírou aby ho nesmetli. Tlumiče naložených strojů jdou až na doraz. Pokud nějaké mají. Tohle trvá nějakých 50 km. Potom hlavní uhýbá doleva a my jedeme naštěstí rovně. Asfaltka se výrazně zlepšila.

Vjíždíme do Slovinska. Jedeme jenom cípem. Je to asi 15 km.

Na přechodu do Chorvatska si nás celníci s úsměvem prohlížejí. Ještě není moc hodin, tak se rozhodujeme, že zkusíme dojet aspoň někam k Čakovci, v lepším případě do Varaždinu. Problém je, že jsem nenašel v téhle části žádný kemp. Začínají sice kopečky, ale míjíme i Varaždin. Hledáme nějaký penzion. Šipky nás vedou přes pořádný kopec. Penzion tady je, ale dost mastný. O slevě se nechcou ani bavit. Jedeme dál. Teď už hledáme jenom nějaké zastrčené místo v lese. V Chotvatsku se na divoko spát nesmí. Dojíždíme až pár kiláků před Zagreb, než konečně najdeme polňačku přes louku až do lesa. Sice nás sleduje nějaký místňák z pole, ale není na vybranou. Ve vysoké trávě Mirek pokládá svůj stroj. Oba přežijí bez úhony.

Asi po kiláku zajíždíme na plácek v lese. Kousek dál kouká zase nějaký barák. Radši jen šeptáme a nesvítíme ani mobily. Je devět večer. Stavíme stany, zobneme konzervy a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 379 km a navštívili 5 zemí.

Třetí den
Je krásné ráno. Nad loukou se vznáší opar a mezi stromy prosvítá ranní slunce. Vyrážíme v 7:45 na Zagreb a Plitvice. V Zagrebu je provoz slabý, ale v centru narážíme na miliardu policajtů. Je den vstupu Chorvatska do EU. Čekají asi někoho z Bruselu. Projíždíme dlouhou ulicí plnou semaforů a policajtů. Je to jak zelená vlna. Z bočních ulic je všude červená. Připadáme si jako delegace, i vlaječky máme. Čekáme, že nás každou chvíli zastaví. Policajti na motorkách na nás sice mávají, ale jenom na pozdrav. Na konci Zagrebu se GPS trochu zamotala. Je tady nasukovaná dálnice. Zastavujem na pumpě a svačíme.

V Karlovaci jenom namažeme ksichty. Není sice moc teplo, ale slunce nás přesto barví do červena. Jindra ještě ladí odtrh. Cestou na nás troubí, blikají a mávají český a slovenský auta. Někteří nás fotí a natáčí se širokým úsměvem. Poruchy přicházejí až kousek před Plitivcema.


Na vrcholu dlouhého kopce čekáme s Jindrou minimálně hodinu na ostatní. Závady byli směšné. Mirkovi nakonec jenom došel benzín a než se rozjeli, tak se Petrovi povolilo víčko na karburátoru. Do kempu Grabovac pod Plitvičkama je to už jenom kousek.

Na recepci potkáváme párek Čechů někde od Liberce. Paní na recepci nevěří svým očím, když jí tvrdíme, že jedeme po ose až od nás. Jako uznání nám odpouští parkovné a nechává nám v budce nabít akubaterie.

Stany stavíme v malém kráteru. Slunce je ještě vysoko.

 

Překopáváme itinerář a po svačince si jedeme na lehko prohlédnout jezera. Byli sice v plánu až cestou ráno, ale dnes si je projdeme v klidu. Je tady fakt krásně. Večer dáváme teplou sprchu a jdeme do hospody na véču. Máme trochu strach z noci. Motorkáři tvrdí, že tady včera mrzlo.

Čtvrtý den
Mráz se naštěstí nekonal. V noci bylo bylo 5 a ráno 7 stupňů. Než jsme posnídali a sbalili stany, oteplilo se na 16,5. Vyrážíme v půl deváté. Dnes nás čeká asi jenom 170 km. Cestou míjíme penzion, před kterým snídají motorkáři ze včerejška.

Na jedné zastávce za Plitvicema nás dojíždí. Při odjezdu se s námi definitivně loučí. Nevidíme se však naposled. Potkáváme se ještě několikrát, když se stejně jako hodně ostatních snažíme objet značku ?silnice pro motorová vozidla?. Zkoušíme různé cesty, ale jsme bezradní. Stejně jako GPS a mraky ostatních řidičů. Nezbývá nám než vjet na dálnici. Ta má jen pár kiláků a končí zase na obyčejné cestě. Žádné mýto, nic. Taková hříčka přírody. Jsme sice kousek od moře, ale je pořád kolem 16-ti stupňů. Šplháme do sedla v pohoří Velebit. Nahoře se ale najednou počasí mění. Během pár metrů začíní pravé Chorvatsko. Už je 33°. Mirek se konečně zahřeje. A ne jenom on. Zastavujem po kiláku a jdem konečně do triček. Co svedčí nám nedělá dobře našim strojům.. Do kempu v městečku Privlaki to už není daleko a velký kopec je tady už jenom jeden. Bez zastávky na chlazení ho ale nedáme. Těsně před kempem nás ještě pobaví GPS. Táhle nás úplně jinam, když jí to dojde, tak nás vede protisměrem jednosměrkou a potom ještě mezerou mezi ploty. Šířka do 70-ti centimetrů.

Pak už ale kemp našla. Chvíli nám trvalo než jsme pochopili systém ubytování. Neplatí se tady za osoby a stany, ale za část pozemku. Pro nás dobrý. Na jeden flek vlezeme všichni.

Hned dáváme ?malé pivo? a čtvrtečku na dojezd. Postavíme stany, mrknem na moře a jdeme do hospody na véču. Moc si nepočtem.

Volíme tedy osvědčenou svininu a druhá půlka gordon blue.

Pátý den
Celé místo je nějaké divné. Vůbec nevypadá jako Chotvatsko co znám. Už zase není moc teplo, široká pláž je z jemného písku a moře je mělké jako Balaton.

Navíc jsou tady komáři. A hodně. Poznali to hlavně Jindra s Petrem, když si večer nezavřeli stan. Celou noc se fackovali a ráno byl stan jeden krvavý flek. Jinak dnes je volný den.

Děláme nějaké fotky, vlezem do v celku studené vody a samozřejmě dáváme nějaké to pivko.

Jediná porucha byla prasklá tyčka na mém stanu. Večeřet jdeme zase do stejné hospody. Jsme tady úplně sami. Dáváme si to samé, ale obráceně. Spát jdeme v celku brzo. Nic se tady neděje.

Šestý den
Nějak se nám nechce spát.

Posnídáme, sbalíme a jedem. Odjíždíme už o čtvrt na sedm. Je 16°. Nějak nefunguje GPS. Musím ladit záložní v telefonu. Máme dojet do kempu u Senje.

Přijíždíme k mostu na ostrov Pag. Je to tady jako na poušti.

Střed ostrova, kde se asi stéká dešťová voda z okolních hor je ale zelený.

Za městečkem Pag musíme zdolat nejvyšší místo.

Z hora je krásný výhled. Kocháme se a zároveň chladíme stroje. Zastavují u nás Slovinci a potom taky Češi. Chvilku pokecáme. Slovinci nám dávají flašku vína z vlastního vinohradu.

Sjíždíme dolu do přístavu. Zas jenom rozpálená poušť. Trajekt nám před chvílí ujel. Na pevninu jede v každou celou hodinu. V klidu pojíme a koupíme lístky. Na druhý břeh je kousek.

Nalodíme se, nafotíme pár fotek a už jsme na druhé straně.

Kopec na Jadranskou magistrálu zase jedeme na víckrát. Ped obědem už sjíždíme do nádherného minikempu Ujča. Tady bychom měli přespat. Jenže je škoda nevyužít zbývajícího času. Většina rozhoduje, že jenom pojíme a najedeme si něco na zítra. Jirka sice tvrdí, že jet nejvyšší kope naší cesty (Kapela 888 m.n.m.) v 33° vedru je blbost, ale je sám. Takže jedem.

Každý stojí a chladí, jak potřebuje. Marek občas kousne a navíc mu prasklo péro na sedle. Co vystoupáme, na druhé straně zase rychle sjedem. Dojedem až do Karlovace. V telefonu mám souřadnice na pár kempů cestou. Jeden má být i v Karlovaci. V Bille na okraji města kupujeme každý půl grilovaného kuřete, chleba a sklenici okurků. Dojíždíme až na místo. Jenže kemp nikde. Jenom fabrika. Vrátný nám říká, že kemp je jenom na mapě. Nechá nás opláchnout mastné ruce a huby po kuřeti a poslal nás dál. Tam někde prý kemp je. My se však radši vracíme zpátky asi 20 km do kempu Slapič, který jsme míjeli cestou.

Je sice trošku dražší, ale půl osmé večer s bouřkou za zády to berem. Rychle sprchu a honem na pivko. Zahrádka je veliká. Pinglice je dost protivná. Po objednání třetího piva nás málem vyhodila. Měla to sice od baru daleko, ale nemusela je nosit po dvou. Bouřka nás minula.

Sedmý den
Ráno zase sprcha a valíme na sever. GPS už zase funguje. Cestou do Zagrebu jsem žádný kemp nepotkali. Ještě že jsme se vrátili. Na jednom kruháku ztrácíme dva členy. Snaží se nás dojet, ale jiným směrem. Telefony nás zase spojí. Do původního cíle dnešní cesty Lendavy dojíždíme po 13. hodině. Jirka se těší do kempu s termály. My mu však zase kazíme radost a radši si zase najedeme něco na další den. Opouštíme Slovinsko a míříme na další kempové souřadnice do Maďarska. Když nás GPSka těsně před cílem začala táhnout do kopce, začal jsem tušit problém. Už zase, kemp nikde. Kluky jsem nechal na místě a vracel se dolu k hospodě, před kterou stálo policejní auto. Poliši by měli vědět, jestli tady kemp je. Sice nevím, jak se s Maďarem domluvím, ale hoši pochopili co potřebuju. Chvilku se mně snažili nasměrovat, pak ale jednoho napadlo, že nás tam zavedou. Kluci zrovna sjížděli za mnou. Udělali jsme vláček a dojeli k řece za město.

Kemp byl skoro prázdný, ale měli tady chatky a domky. Pronajímáme dva domky. Je teprve 16:45 a máme 224 km.

  

Véču pácháme v místním baru. Jídelního lístku si dáváme jediné čemu rozumíme a to je osvědčený gordon blue. K tomu sice jenom lahváč, ale nejlepší pivo co jsme za sedm dní pili.

Osmý den
Kousek za kempem Jindrovi vyskakuje jehla z karbecu. Musíme najít objížďku okolo té rozbité cesty s kamiony. Trasa je dobrá ,ale fouká do protivky jako prase. Jedem v zákrytu jako cyklisti. Když někdo zaváhá a udělá malinkou mezeru, už se to nedá docvaknout. Největší díru má poslední Mirek. Musím všechny brzdit, aby nás dojel. Až v Břeclavi u piva zjišťuju, že si mezeru dával schválně, aby mohl zařadit aspoň na chvíli trojku. Příště budu chytřejší. V otevřené krajině máme problém po rovině udržet 40 km/h.

Do Břeclavi dojíždíme až v půl šesté. Na hranicích nás už čeká Radek. Na ubytovně dáváme dojezdový kalíšek a v hospodě gulášek. Radek už lituje, že to vzdal. O zubu samozřejmě ani nevěděl.

Devátý den
Břeclav opouštíme o čtvrt na osm.

Snídáme až na pumpě. Já si dávám hnusnou gulášovku. Ostatní radši volí párky. Než všichni dojí, dáváme venku řeč s vodákama. Z ničeho nic padá můj stadionek. Odneslo to zrcátko. Je sice jenom popraskané, ale nevidím na kluky za sebou. Cestou nás zastavuje semafor u opravovaného mostu. Na oranžovou vytáčíme motory jak na startu závodu. Když ale blikne zelená, dva z nás jenom poskočí a stojí. Já škvarek na svíčce, Radek ucpanou trysku. Za Prostějovem potkáváme spanilou jízdu trabantů. Někteří jsou fakt vymazlené kousky. Navíc voní stejně jako my. Marek deset kiláků před barákem zadírá natvrdo.

Po vychlazení se motor se motor ještě doplazí domů. Ostatní už dojíždíme bez problémů a já v pohodě stíhám bráchovi čtyřicátiny. Jen ještě Mirek po pár dnech zjišťuje, že mu schází matka na ose zadního kola. Výlet se myslím povedl a na to co jsme ujeli se nám poruchy vlastně vyhýbaly.

Suma sumárum
První den ? 168 km.
Druhý den ? 379 km.
Třetí den ? 193 km.
Čtvrtý den ? 175 km.
Pátý den ? 0 km.
Šestý den ? 269 km.
Sedmý den 224 km.
Osmý den ? 283 km.
Devátý den ? 171 km.

Celkem: 1863 km

Stadionek sežral: 28,6 L
Průměrná spotřeba: 1,49l/100km.